Návrh zákona o odpovědnosti za přestupky

Několik poznámek a zamyšlení nad návrhem zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Nový zákon upravující problematiku přestupků, pokud zdárně projde legislativním procesem, má podle původních plánů ministerstva vnitra vstoupit v účinnost 1. 1. 2017. Má nahradit dosavadní úpravu obsaženou v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a představit komplexní kodex upravující problematiku správního trestání, sjednocující základní hmotněprávní i procesní úpravu pro přestupky a tzv. jiné správní delikty.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem je dosavadní právní úprava přestupků deficitní a využívající judikatury a analogie s trestním právem, lze takový počin jednoznačně přivítat. Se správním trestáním se většina obyvatel naší země setká mnohem častěji, než je tomu např. v případě trestání soudního, a je tak nezbytné, aby dotčené osoby měly k dispozici vyčerpávající informace o tom, jakým způsobem je řízení vedeno. Na druhou stranu, je nutné podotknout, že současný stav, kdy řízení o přestupcích je ovládáno v nezanedbatelné míře judikaturou Nejvyššího správního soudu, se dá považovat za stav celkem ustálený a do jisté míry fungující, kdy podle názoru autora není třeba takový stav za každou cenu měnit, zejména ne za stav, kdy bude uveden do praxe zákon, který správní orgány, soudy a především samotné dotčené osoby natolik zmate, že se účel nové úpravy, tj. zpřehlednění a zjednodušení dosavadního stavu zcela mine účinkem.

Nový kodex je oproti dosavadnímu zákonu o přestupcích obohacen mimo jiné o definici jednotlivých pojmů týkající se odpovědnosti za správní delikty, čímž se do určité míry přibližuje trestnímu zákoníku, a co se týče samotné odpovědnosti, dochází k její objektivizaci, neboť k odpovědnosti za přestupek podle návrhu již není potřeba zavinění, s čímž souvisí i neméně důležitá skutečnost, že do nové právní úpravy je začleněna i úprava odpovědnosti právnických osob.

Dalším příkladem dílčí změny je opětovné prodloužení doby pro zániku odpovědnosti za přestupek, kdy podle § 32 odst. 3 návrhu odpovědnost za přestupek zaniká nejdéle po třech letech od jeho spáchání, v případě přestupku závažnějšího, tj. takového, za který je možné uložit pokutu s horní hranicí alespoň 100.000,-Kč, potom po pěti letech. Ke vhodnosti prodloužení prekluzivní doby již proběhlo mnoho diskuzí již k příležitosti novely stávajícího zákona o přestupcích č. 204/2015 Sb., která prodloužila absolutní prekluzivní dobu pro zánik odpovědnosti za přestupek na dva roky. Autor je toho názoru, že správní orgány měly i za staré právní úpravy, tj. před účinností novely dost času na to, aby přestupky projednaly, a případy, kdy docházelo k zániku odpovědnosti za přestupek, byly minimální a správní orgány je často i vítaly. Prodloužením doby zániku odpovědnosti za přestupek dochází ke snížení míry právní jistoty účastníků řízení, kdy nástup sankce po více než dvou nebo třech letech od spáchání přestupku má již nikoliv preventivní, ale pouze represivní charakter. De lege ferendaby tak bylo vhodné se zamyslet nad možností snížení výše, případně délky sankce v závislosti na délce přestupkového řízení.

Nejvíce nás ale zajímá samotné řízení o přestupku, kde právě díky tomu, že dochází k pokusu o sjednocení úpravy pro přestupky fyzických osob a pro ostatní správní delikty, přijde pro správní orgány nejzásadnější změna, protože právě tzv. jiné správní delikty, které jsou v současné době projednávány podle správního řádu, přejdou do režimu zákona o přestupcích. Jedním z nejvíce diskutovaných témat je tak ústní ujednání, které je podle současné úpravy v řízení o přestupku obligatorní, v řízení o jiném správním deliktu pak nikoliv.

Návrh nového zákona situaci řeší tak, že rozhodnutí, zda v řízení o přestupku bude nařízeno ústní jednání, ponechává podle § 80 odst. 1 návrhu na správním orgánu. Protože přílišná libovůle by mohla narazit na ústavní konformitu a na článek 6 Evropské úmluvy, hned v odst. 2 jsou uvedeny podmínky, za kterých správní orgán ústní jednání nařídit musí. To může být v případě, jestliže o to obviněný požádá a je-li nařízení ústního jednání nezbytné k uplatnění jeho práv a dále, jestliže je to nezbytné pro zjištění stavu věci. Logicky se nabízí úvaha, že pro zjištění stavu věci je nutné provést důkazy, což je zásadně možné jen v rámci ústního jednání. Tedy se dá očekávat, že ústní jednání bude nařizováno zásadně vždy. Zjednodušení oproti dosavadní úpravě lze hledat jen stěží, a to zejména pro správní orgány. Není totiž například zřejmé, kdy může obviněný o nařízení ústního jednání žádat – zda k tomu bude mít stanovenou lhůtu stejně jako k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu nebo zda bude moci toto právo uplatňovat až do vydání rozhodnutí, případně dokonce vzhledem k zásadě dekoncentrace řízení až v řízení odvolacím.

Co se ale dá jednoznačně uvítat jako zásadní změnu k lepšímu, je úprava týkající se požadavků na vzdělání oprávněných úředních osob. Jakkoliv může navrhovaná změna zkomplikovat personální situaci správních orgánů, je zcela namístě, aby o sankcích, které je možné za většinu přestupků uložit, rozhodovaly osoby s právnickým vzděláním. Situaci, kdy o sankcích, které jsou často závažnější než tresty, které lze uložit v trestním řízení, kde rozhoduje soudce, který je absolventem pětiletého oboru na právnické fakultě a následně justičních zkoušek, rozhoduje osoba se středoškolským vzděláním, lze považovat za skutečně alarmující, popírající právo obviněného na spravedlivé posouzení věci.

Ve stručnosti tak lze konstatovat, že návrh nového zákona určitým způsobem reflektuje současnou judikaturu a praxi, což lze hodnotit pozitivně. Množství ustanovení však zůstává nejednoznačných a již dopředu lze garantovat, že v praxi povedou k problémům, které budou řešeny až judikaturou. Návrh zákona zatím čeká na třetí čtení v poslanecké sněmovně, kdy pokud projde, bude postoupen projednání v senátu.

Zdroj: www.obhajobaridice.cz zabývající se advokátní obhajobou řidičů.